2. V JITČINĚ HLEDÁČKU SE OBJEVIL CECIL

 S Cecilem jsme se poznali poslední srpnový den. Ucházela jsem se tenkrát o místo na pobočce červeného operátora. Po třech měsících naší spolupráce přišlo pozvání na rande. Po dalších osmi žádost o roku a rok na to i svatba. Ale abych nepředbíhala. Než jsme spolu začali chodit, byli jsme oba zadaní. Cecil však prohlásil, že každá zeď se dá zbourat. Jak řekl, tak udělal. Já byla nadšená, že jsem konečně poznala chlapa, který je inteligentní, hodný, zábavný a svým způsobem fešák. On byl nejspíš rád, že našel někoho, kdo je na stejné vlně, netouží po společném bydlení ani svatbě. 

Že „nikdy neříkej nikdy“ je pravda do posledního písmene asi nemá cenu ani zmiňovat. Proto se během pár týdnů ocitly v mé skříni dva páry o pár čísle větších ponožek, pruhované trenky, tričko s nápisem Sri Lanka a pánské kalhoty. V práci jsme vše tajili a do té doby, než jsme se vzali, o našem vztahu nikdo nevěděl. Až na Jitku a Arnošta. To jsme si totiž po dvou měsících randění řekli, že pojedeme na prodloužený víkend do lázní. Skončilo to tak, že jsme byli jednou ve vířivce a bazénu, jednou na večeři a snídani a jeli jsme do Prdelákova. Chytla jsem angínu, a tak nebyla žádná možnost, jak zabránit setkání Cecila s Jitkou a Arnoštem. Překvapivě vše šlo jako po másle. Arnošt měl obvyklé urýpané vtípky, které Cecil pohodově odpálkoval. Jitka ho zkoumavě prohlížela a vyptávala se na zdánlivě nevinné informace. Po dobu nemoci za mnou jezdil Cecil ze Středoměsta do Prdelákova a vozil mi tulipány. Skoro bych i řekla, že si Jitku získal. Když Cecil žádal Arnošta o ruku jeho jediné dcery, byla Jitka dojatá a Arnošt vysmátý. Padlo pár skleniček, vtípků o svatbě a rok utekl jako voda. Protože jsme se nikdy předtím vdávat nechtěla, nevěděla jsem, co mě vlastně čeká. 

Příprava svatby se rovnala přípravě k letu na Mars. Háček byl nejen v načasování, ale i v místě. Chtěli jsme se vzít ve středu 22. června ve dvě odpoledne na louce poblíž Prdelákova. Neochotná paní na radnici nejprve vytáhla obočí až ke stropu, když jsme jí řekli o středě. To by prý nešlo, je to úřední den a oni oddávají jen v sobotu v jejich dřevem obložené radniční síni. A ve dvě odpoledne? To už zvyšovala hlas do pisklavých výšin s tím, že ona přece po obědě nepojede nikam na louku, aby se kvůli tomu dostala domů o hodinu později než obvykle. Chápete to? Nejen, že si řeknou o královský poplatek za to, že něco nezapadne do jejich tabulky, ale ta neochota. Nakonec se ukázalo, že nejen paní nemá pochopení. Ani Arnošt s Jitkou ho neměli. Jitka tenkrát pořád dokola opakovala, že neví, jak jí bude a že by ji moc mrzelo, kdyby na svatbu nemohla přijít a sváděla vše na svojí nemoc a deprese. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se s Cecilem vzali u moře. Byli jsme tam jen my dva, neznámí čmoudi jako svědci a oddávající.

 I teď dva roky svatbě je mi občas líto, že Jitka ani Arnošt nechtěli být na svatbě vlastní dcery. To, že o pár měsíců později prohýřili celou noc na svatbě mého bratrance , dokáže zamrzet. Když jsem to řekla Jitce, cítila se ublížená, že přece nemohla vědět, že jí bude zrovna dobře. Snažím se to chápat, ale vlastně to nechápu. Pro mě z toho plyne, že jestli někdy budeme mít dítě, rozhodně si jeho velkou životní chvíli nenecháme ujít a pořádně si to s Cecilem užijeme. Řekla bych však, že moje postesknutí nad tím, že mi nechtěli jít na svatbu se v Jitčině hlavě jeví jako první vzdor, který mi nakukal Cecil. On mě totiž podle Jitky dokonale zmanipuloval. Ona má na to dokonce svojí teorii. O té ale příště.

1. JITKA A ARNOŠT ŽIJÍ V PRDELÁKOVĚ

Když jsme se po svatbě rozhodovali, kde budeme bydlet a ve hře byl stále Prdelákov, bylo vše v pořádku. Jitka byla ráda, že mě bude mít co by kamenem dohodil a Arnošt si oddechl, že nebude muset poslouchat Jitčiny nářky, že je pořád sama. On to má Arnošt někdy hodně těžký. Není to chlap jako hora, ale spíš střízlík s menším pivním pupíkem, prošedivělý, ale stále se spoustou vlasů na hlavě, na módu si nijak nepotrpí, až na pěkné džíny a kvalitní boty a celý život sportuje, a tak jsou mu chvíle nicnedělání cizí. V určitých věcech je mimořádně inteligentní, někdy zase vůbec neví, která bije a hlavně postrádá empatii. S oblibou říkám, že je citově plochý. Rád si dělá ze všeho srandu, černý humor však rád nemá a s oblibou si rýpne. Samozřejmě, nepozná hranici, kdy přestřelil.

Na druhou stranu začínal od nuly a dokázal vybudovat dobře prosperující firmu. Místo obleku nosí montérky, které mu Jitka pere a žehlí, protože ona přece nemůže dopustit, aby Arnošt chodil jako šmudla. Je věčně v práci a když má chvíli volna, rád si zajde na bazén nebo se rýpe v hlíně. Je v jednom kole a podle Jitky s ní tráví velmi málo času. Říká mu, že pro druhé by se rozdal a vždycky si na ně udělá čas, ale když ho ona potřebuje nikdy tam není. Po čtvrt století manželství, kdy Arnošt poslouchá skoro pořád to samé dokola, chápu, že si raději klekne nad záhonek s rajčaty a přivazuje je k tyčím. Abych nezapomněla Arnoštův dominantní rys je výbušnost. Někdy stačí málo a už slyším jak se jeho kroky vzdalují a někdy jeho úprku předchází velmi dlouhý monolog, kdy se nemáte šanci dostat ke slovu. Tohle mají s Jitkou společné. Jakmile začnou něco omílat pořád dokola a myslí si, že mají pravdu, máte prostě smůlu. Budete muset poslouchat jejich sáhodlouhou řeč a ani nepípnete. Až jim pomalu začnou docházet síly a vy máte šanci něco říct, vzdáváte to. Vy už jste totiž úplně vyšťavení.

To Jitka citově plochá rozhodně není. Je úplným opakem. Je tak citlivá, že ji dokáže rozbrečet i rozbitý talíř. Jitka vždy tak trochu doplácela na to, že celý život žije v představě, že je nechtěná a rodiče vždy upřednostňovali její starší ségru Danuši. Jako nezávislý pozorovatel, můžu říct, že to tak není. Možná bylo, ale teď už rozhodně ne. Babi ji má ráda, jen Jitka to nechce vidět a nesmyslně žárlí. Dokonce si vsugerovala, že ji Babi nikdy hezky neoslovila a pořád jí říká jen Jitko, ale Danuši Danuško. Jitka je už pěkných pár let doma, je v invalidním důchodu. Někdy jsou dny, kdy je naprosto v pohodě, směje se a má radost ze života. Nesnáším to období, které přijde po nich. Jitka je bez nálady, ukňouraná, všichni jsou proti ní a ona by na světě nejraději nebyla. Má velké fyzické bolesti a silné deprese. Stěžuje si, že s ní není Arnošt doma, aby jí pomohl a já ani nezavolám nebo se neobtěžuju přijet na návštěvu. Jitku máme rádi a chceme jí pomoct, jen občas nevíme, jak na to. Je nevyzpytatelná a jak dovede být hodná, tak se ze sebelítosti vynoří krutost korunovaná tím, že ona vše dělá pro nás a vlastně to myslí dobře. Když v tomhle pár let žijete, nemůže se nikdo divit, že odtud chcete být co nejdál. Jitka tvrdí, že s člověkem, který je v pohodě, chce trávit čas každý, ale když mu není nejlíp, nikdo po ruce není. Arnošt i já s ní souhlasíme, ale někdy je velmi těžké pomoct někomu, kdo vlastně nechce. Jitka nemá žádný koníček, už dávno nečte, protože na to nevidí a bolí ji hlava a upřímně ani si moc nepamatuju, že by ji kdy něco bavilo. Chápu, že její denní náplň stojí za starou bačkoru a když se k tomu všemu přidají bolesti a deprese, není její život zrovna růžový. Stále si však lámu hlavu nad tím, jak to dělají ostatní lidé, kteří jsou na tom stejně jako Jitka. Proto se někdy z životem překypující krátkovlasé, upravené a pěkně upravené blondýnky stane paní bez života a přemýšlející jen nad tím, jak je všechno špatně. Říkám si, jestli je vůbec nějaká cesta, jak se z takového kruhu vymotat.

Ale zpátky na začátek. S Cecilem jsme se nakonec rozhodli, že v Prdelákově prostě bydlet nebudeme. Jitka by nám byla pořád za zády, práci bychom hledali ještě teď, kamarádi vzali nohy na ramena a z města důchodců utekli a já zatoužila být šťastná. Tak jsme řekli rázné ne a začali opravovat shnilou barabiznu na okraji Středoměsta. Od té doby se nejspíš v Jitce uhnízdilo, že za všechna moje rozhodnutí může Cecil a začala nesmyslná válka.